Nebuďme krutí, ale důslední

Výchova dětí je nejtěžší věc na světě, ve které se rodiče orientují mnohokrát intuitivně. Při otázce fyzického trestání nebo netrestání třeba myslet na to, že dítě prochází důležitými vývojovými obdobími. Každé vývojové období je důležité pro jeho pochopení vnímání okolí. Dítě často zkouší, kam ještě může zajít a kam už ne. Od období vzdoru (2-3 roky), kdy si začíná uvědomovat svoji osobnost a na projevy nesouhlasu reaguje pláčem, kopáním, hysterickým přesazováním si svého JA, přes předškolní tvrdohlavost až po pubertální odmítání.

Pokus se však rodič se svým potomkem dostane až do poslední fáze a výsledkem je, že dítě nerespektuje rodinná pravidla a rodič se až tehdy rozhodne řešit situaci různými zákazy, nebo výchovními facky, je už tak trochu pozdě.{module Sklik 600×190}

Pokud chceme být přísní, tak od začátku. Přísní však neznamená krutí, ale důslední!

Příkladem může být běžná situace na dětském hřišti. Mladá mamička se na hřišti snaží přesvědčit 4letou dceru, že už je čas jít domů. Dítě se však zatne, protože se ještě touží hrát. Vzdor zpočátku dává najevo neposloucháním matčina příkazu. Situace se stupňuje, čím je matka naléhavější, tím dítě více trucuje. Vygraduje to do pláče a hození se o zem. Žena je zoufalá, tváří se, že odchází pryč. Dítě nereaguje. Matka se vrátí, přesvědčuje dítě a násilím ji tahá domů. Pohár trpělivosti však přeteče a matka ratolest bouchne po zadku. Konala matka správně? Určitě ne. V tomto věku je třeba být důsledný, protože dítě si osvojuje hranice chování ve vztahu k rodičům. Na jedné straně je pochopitelné, že matce došla trpělivosti, ale sama tomu mohla zabránit. Dítěti třeba vysvětlit, proč už musí odejít, motivovat ho tím, že doma na ně čeká něco důležitého. Strašení typu – odcházím, dítě velice rychle pochopí jako matčinu strategii a časem ji přestane respektovat. A vybít v zoufalství dítě před vrstevníky je ponižující a nic to nevyřeší. Akorát tak v něm prohlubujete agresivitu a neposlušnost. Na druhé straně, dát dítěti občas na zadek není na škodu. Je však důležité udělat to v okamihu prvního vzdoru, aby si dítě uvědomilo, že dělá chybu, a ne pod vlivem vystupňovaných emocí, kdy se dítě i rodič ocitnou v emotivním tranzu. Ne náhodou platí, že jednou správně mířenou ránou dokážeme zabránit dalším. Děti se bitkou určitě nevychovávají, ale pokud nikdy v životě od rodičů nepocítili, co si můžou dovolit a co ne, nebudou později respektovat je, ani další autority.